pátek 30. prosince 2016

Maluj mi pod kůži

Když mi bylo asi deset let, moje máma mi oznámila, že existuje něco jako tetování a že bych si to někdy mohla dát, až budu dospělá. Třeba motýlka nebo růži na rameno. Já jí řekla, že ani náhodou, protože jsem byla ve věku, kdy jsem už věděla, že když moje máma má nápad při kterém jí září oči, končí to zničením rodinného účtu nebo rozhádáním poloviny příbuzenstva.
Když mi bylo šestnáct objevil jsem Suicide Girls. Kdo neznáte, jedná se o soft porno, kde místo blondýn s umělýma kozama se vysvlékají potetované modrovlásky s umělýma kozama. Když jste ale šestnáctiletá holka z malého města objevující svoji sexualitu je to pro vás nejvíc rebelský a underground projekt, jaký můžete objevit. Tehdy jsem se rozhodla, že se jednoho dne taky stanu Suicide Girl, budu mít barevné vlasy a celá se potetuju. Brala jsem to jako vzdor společnosti a diktátu krásy, ale asi mě spíš přitahovala představ, žě potom budu jen pít alkohol, vysvlékat se a muckat se s dalšíma potetovanýma holkama.
Časem jsem představu toho, že se budu vysvlíkat za peníze, odsunula do pozadí, ale tetování mě stále přitahovalo. Ovšem protože se mi navrátila už zodpovědnost a rozhodla jsem se přistoupit k tetování promyšleně. Že si nechám vytetovat všechny významné filmy, co natočím. Nebo citát od mého oblíbeného režiséra. Něco hlubokého, co mi změnilo život. Asi zhruba tehdy jsem narazila na blog holky, která psala o tom, že by si chtěla nechat vytetovat poníka a já z toho byla hrozně pohoršená. A ještě víc jsem kritizovala lidi, kteří šli do salónu a vybrali si něco z katalogu. Z nějakého standartizovaného katalogu. Nic trapnějšího pro mě nebylo. Možná nošení džínů a opalování se.
Díky sledování nejrůznějších tatérů jsem zjistila, že nápis je stejně málo hipster a umělecký jako obrázek z katalogu. A hlavně jsem začala lehce dospívat (velmi polehounku, ale přece jenom) a především si začala uvědomovat i uměleckou hodnotu obrázků na tělo a zjistila, že spousta tatérů tam tvoří neuvěřitelně nádherná díla. A hodně jich začala sledovat. Konečně jsem se rozhodla vykašlat na nějaký hluboký význam a pochopila, že je to hlavně možnost, aby se vaše kůže stala plátnem pro něco krásného. Stejně jsem ale pořád dost váhala. Zaprvé trpím hrůzou z bolesti a zadruhé jsem spořivá.
Tak jsem jednou v únoru koukala na facebook a najednou tam jedna tatérka z Brna sdílela volný návrh. Noční ulice s kočičkami. A já se asi během dvou vteřin rozhodla. Toto si nechám natetovat. Tak jsem jí napsala a ona na to, že pozítří v devět ráno má volný termín a já že ho beru. Naštěstí jsem měla zrovna našetřené peníze z brigády, tak jsem se je rozhodla utratit. Ten večer jsem strávila obepisováním kamarádek o mém odvážném rozhodnutí a kocháním se nad jejich údivem, pohoršením či obdivem. Druhý večer už to bylo horší a začala jsem malinko váhat. Hlavně jsem pročítala miliardy diskuzí a blogů o tom, zda tetování bolí. Nedozvěděla jsem nic. Taky jsem si zjistila, že bych se měla hodně prospat, nakoupit si sladké pití a přijet k tatérce odpočatá, plná energie a nakrmená. Neusnula jsem skoro  vůbec, snídani nebyla schopná pozřít, začalo sněžit, já se cestou ztratila, promočila si boty a přijela hladová, vyčerpaná a prochřadlá. Přesto to bylo super. Tatérka byla sympatická a nebolelo to skoro vůbec. Tak mám tetování. Stále ho miluji i skoro po roce. A včera jsem se zájmem koukala na obrázek poníka s tím, že by to možná bylo fajn tetování.

čtvrtek 29. prosince 2016

Zavři oči, vypínám messenger

Vztah na dálku je složitý. Nebudu říkat, že ne. Psaní je krásná věc, ale fyzické dotyky jsou něco jiného. Moje nejlepší kamarádka by do vztahu na dálku nikdy nešla. Stejně jakoby nešla do vztahu, když má hodně zkoušek, nebo když píše bakalářku. Protože na něj nemá čas. Já jsem skočila do vztahu na dálku v okamžiku, kdy jsem se přestěhovala do nového města a nastupovala na výšku, kde jsem byla od rána až do večera celý týden a víkendy. Ve stejné době moje partnerka ležela o spoustu kilometrů dál s bolavými zády a nebyla schopná za mnou přijet. Věděly jsme, že se nebudeme vídat naživo často a nebude to jednoduché. A stejně jsem ani vteřinu neváhala, zda to mám zkusit. Prostě jsem věděla, že když tuto ženu pustím, budu ten největší blázen a bylo by jedno, i kdyby byla na druhé straně zeměkoule. Ale není to snadné.
Někdy se cítím sama. Sedím v pokoji, bliká na mě obrazovka počítače, ale v pokoji se mnou nikdo není. A počítač mezi námi visí jako tvrdá nepropustná bariéra. Je to o tolik jiné, než ji mít u sebe reálně. Všechno co máte jsou jen písmenka, která se vám pomalu objevují na obrazovce. Nevidíte, jak se u toho tváří, jak jí září oči, jak se jí hýbou rty, nemůžete se jí chytnout. Vše na čem musíte přežít jsou slova na chladné ploše svítícího počítače. Jenže potom jsem venku, ve škole, s kamarády a jediné na co myslím je, kdy se zase vrátím do toho prázdného pokoje, nenápadně, aby to nebylo neslušné, zapínám svůj mobil pod stolem a dívám se, zda mi napsala. Protože i když jsou to jen slova a písmenka, pořád je to nejblíž, co jí můžu být a vzbuzuje to ve mně mnohem reálnější emoce, než cokoliv jiné. Jsou to části svého dne, zážitků a emocí, které mi posílá. A na tom já přežívám, než se vidíme reálně. Ale ono to stačí, protože když mezi vámi existuje tak silné spojení, kilometry se mezi vámi rozplynou a vy dokážete cítit, co ta druhá. Radovat se spolu, plakat spolu, strachovat se spolu, milovat se.
Vztah na dálku je složitý. Ale když je s tím správným člověkem, může udělat váš reálný život o mnoho jednodušší a krásnější.

Rozcestník


Život ve věži

Články, postřehy a glosy o mém studiu scenáristiky na FAMU. Bude to vtipné, bude to realistické a asi i trochu šílené. 

Láska na síti

Příběhy o tom, jaké to je mít vztah na dálku a prožívat ho především na internetu. Bude to často smutné, ale taky ukázka toho, že pro lásku není důležitá vzdálenost.

Duha mezi smogem

Články, příběhy a postřehy o mém vztahu s nejpěknější ostravskou lesbou a jaké to je, když se konečně sejdeme. Bude to hodně teplé, hodně sladké, ale snad i vtipné.

Stát na hraně

Články o tom, jak se vyrovnávám se svým životem s hraniční poruchou osobnosti. Asi nejintimnější ale zřejmě i nejvtipnější rubrika. Protože jak jinak se vyrovnat s tím, že jste blázen když ne s vtipem?

Cibulák ve víně

Příběhy o mém životě a dospívání umělecky zaměřené homosexuálné orientované gothičky na silně katolickém Slovácku. Taky ale zde budou zážitky z toho, jak jsem tři měsíce pracovala jako redaktorka místního deníku a konečně jsem pochopila kouzlo Slovácka. 

Perem zeď prorazíš

V této rubrice bude skoro všechno, co mi projde hlavou. Hlavně moje názory na umění, na politiku, na život. Nebo různé vtipnosti, které se mi staly. Protože snad jednoho dne tím perem zeď prorazím.

20 zajímavých faktů o mojí přítelkyni

Jelikož tato rubrika a asi i celý tento blog bude o mém novém lesbickém vztahu a mojí ženě, rozhodla jsem se vám ji představit. Ale než psát nudné představení, tak radši napíšu 20 zajímavých faktů, protože moje láska je fascinující člověk, o kterém můžu psát hodiny.

1. Je neuvěřitelně všestranná. Pro mě jako velmi úzce zaměřeného člověka to je neuvěřitelné. Píše skvělé básně, úžasné fotografuje, miluje matematiku a umí programovat a obecně se vyzná v počítačích.

2. Žije s maminkou, pro mě stále ještě nejistým počtem koček (tuším někde mezi pěti a sto) a roztomilým pejskem.

3. Moc jí nejde vaření a mně to přijde roztomilé, protože k receptům přistupuje hrozně technicky. Odměřuje věci přesně na milimetr.

4. Ráda hraje počítačové hry.

5. Je naprosté ztělesnění geeka. Kdyby se objevila jako nová postava Big Bang Theory naprosto by tam zapadla. Ale...nikdy neviděla Star Trek (brzo napravím).

6. Má neuvěřitelnou sbírku knih a pořád kupuje nové.

7. Ráda čte básně, knihy od autorek s psychickou poruchou a young adult dystopie.

8. V rohu jejího pokoje žije duch Sylvie Plath a já na ni dost žárlím.

9. Vypadá jako modelka a neuvěřitelně na ni letí muži, na které já velmi nelogicky žárlím a stydím se za to.

10. Má hrozný vkus na jídlo. Ráda jí různé vesmírné potraviny, které stačí jen vysypat ze sáčku a zalít horkou vodou. Na druhou stranu sní všechno,  co jí člověk uvaří.

11. Mluví neuvěřitelně jemným a sametovým hlasem.

12. Působí strašně subtilně a křehce, ale je hodně drsná, nosí sebou nože a věřím jí, že by se dokázala kdykoliv ubránit.

13. Hrozně jí sluší ošklivé hnědé a béžové oversized svetry a já tomu nerozumím.

15. Neustále mi tvrdí, že má jako kočka devět životů a dělá na sobě různé experimenty, sedá si na nebezpečně vysoká místa a přebíhá těsně před auty.

16. Má příšerně černý a brutální smysl pro humor.

17. Chceme spolu hodně cestovat a lákají nás naštěstí hodně podobné destinace.

18. Má nádherné dlouhé vlasy, které miluji a jsou pořád dokonalé, i když se o ně skoro nestará.

19. Někdy má divné prožívání emocí a ke všemu přestupuje hrozně logicky a já jí říkám, že je jako robot.

20: Je nejhodnější člověk, jakého jsem kdy poznala.

F60.31

F60.31 je kód pod kterým je hraniční porucha osobnosti klasifikována Mezinárodní klasifikaci nemocí. Jedno písmeno, čtyři čísla a jedna tečka. Vypadá to jako nic a může vám to ovlivňovat celý život. O borderline (což je anglický termín, který mám raději) existuje mnoho mýtů a v česku je tato choroba celkem neznámá. Co ale reálně znamená, když vám život vytetovat do mozku F60.31?

- Každou emoci cítíte jen ve svojí extrémní podobě. Neznáte málo, neznáte trochu, neznáte pohodu. Znáte posedlost, radost, nenávist, žal...nic slabší, nic mezi.
- Nedokážete cítit víc emocí naráz. Smíšené emoce? Kdeže.
- Někdy necítíte nic. Vážně. Prostě prázdno. Kdo ví proč, toto většinou lidi vyděsí víc, než ty dvě věci předtím. Pravda je, že borderline prázdno je můj oblíbený stav. Nejméně vyčerpávající.
-Trpíte sebedestrukcí. Věci, které vás ničí, vás něčím přitahují. A tím teď nemyslím, že si dáte panáka, když máte antibiotika. Tím myslím, že se opijete do němoty, zvracíte, je vám odporně, nenávidíte se, ale něco v tom pocitu vás těší. Nebo kouříte, kašlete u toho, je vám zle a stejně v tom pokračujete.
-Musíte se přemlouvat, abyste zůstali naživu. Protože je to tak hrozně vyčerpávající všechno. Ta myšlenka, zda by nebylo lepší s tím seknout.
-Myslíte, že vás všichni nenávidí.
-Máte panickou hrůzu z navazování vztahů.
-Jste přesvědčení, že vás vaši blízcí opustí. Neustále vás svírá panická hrůza. Z odmítnutí, z opuštění.
-Když milujete, tak se na toho člověka extrémně zafixujete. Neumíte mít rádi, umíte jen posedle milovat. Jste šťastní, když ta osoba je šťastná, Když vám hodinu neodepíše, myslíte se, že umřeli. Je pro vás všechno.
-Někdy se nenávidíte. Tak moc, že se nedokážete podívat do zrcadla. Že existence ve vašem těle je nesnesitelná. Potom si začnete ubližovat. Aby to aspoň trochu přešlo.

To je F60.31.

I AM BORDERLINE

Láska, vzdálenost a modrý ptáček

Na konci srpna jsem na twitteru odpověděla jedné zrzavé holce na tweet o mém oblíbeném seriálu. Nikdo ho v mém okolí nesledoval a ona ho zrovna měla rozkoukaný a byla z něj nadšená. Byla jsem šťastná, že se můžu o tom s někým bavit, tak jsme si pravidelně tweetovaly. Pak jsme si začaly psát. Pořád. Byla jsem čerstvě nastěhovaná v Praze, nikoho jsem neznala a tak jsem veškerý volný čas trávila psaním s ní. Nejdřív to bylo takové nesmělé oťukávání. Hodně vtipkování, protože máme stejně černý smysl pro humor, malinko flirtování z její strany, které brzo přešlo, protože se mnou nejde flirtovat a hodně seznamování. Pak to přestalo být seznamování, ale začalo to být sbližování. Ovšem celé to bylo obestřené hraním. Soupeřily jsme v hodně věcech, pošťuchovaly se, vytahovaly se. A pak jednou v noci jsem jí napsala, že mám pocit, že má starost o moje emoce a ona mi v legraci odpověděla, že se mi to jen zdá, že takových věcí jako starost není schopná. A já se rozplakala. Tak jsem v jednu ráno v tom svém napolo vybaveném pokoji, pár hodin předtím než jsem měla odjíždět na seznamovák se školou, seděla na posteli a plakala, protože mi došlo, že jsem se zamilovala. Plakala jsem zaprvé, protože jsem se nechtěla zamilovat. Já jsem člověk co jakoukoliv citovou závislost na jiném člověku nese poněkud těžce. Plakala jsem, protože jsem si připadala hloupě, že jsem se zamilovala do holky, kterou jsem nikdy neviděla, v životě s ní nemluvila a znám ji asi dva týdny. Plakala jsem, protože jsem předtím byla pět let sama a všechny mé zamilování a pseudovztahy předtím dopadly katastrofálně. Tak jsem se rozhodla, tak jako řeším všechno svoje citové problémy, že jí přestanu psát. Prostě ji budu ignorovat a moje emoce změní.
Po probuzení jsem jí samozřejmě napsala. A nepřestala jsem jí psát dodnes. Asi týden potom jsme spolu začaly chodit. A asi až měsíc potom jsme se viděly poprvé naživo, protože každá žijeme v jiných koutech naší republiky. Jezdíme za sebou pravidelně, ale stále se náš vztah odehrává primárně na internetu. Někdy to je těžké. Někdy se cítím sama. Ale někteří lidé za to stojí.

Jaké to je studovat FAMU?

Od prvního října tohoto roku jsem začala studovat FAMU. Konkrétně to je Filmová a televizní akademie muzických umění. Je to zvláštní škola. Proto jsem se zde rozhodla shrnout svoje dojmy za první semestr, i když je to možná troufalé vzhledem k tomu, že mě teprve čeká zkouškové.

FAMU je mýtus. Několikrát se umístila jako nejlepší filmová škola Evropy a většinou se pohybuje na prvních čtyřech příčkách, ve světovém měřítku spadá do první desítky. Dostane se zhruba desetina uchazečů. Skoro nikdo se nedostane napoprvé, jsou lidé, co se tam hlásí pět let za sebou. Kolem FAMU se nese pozlátko prestiže a jistého vysněného světa, kam se nedostane každý. Na druhou stranu se o ní říká, že nepřináší žádné uplatnění. Že se tam studenti nutí dělat nesmyslné pseudoumělecké bláboly, které nemají ve světě mimo školu šanci a nikdo jim nerozumí. Každopádně se o FAMU hodně mluví. A nikdo přesně neví, co se tam děje.

FAMU je sekta. Vztahy na FAMU jsem hodně jiné oproti tomu, co jsem poznala na své předešlé vysoké škole. Jsou výrazně silnější a intenzivnější. Má to spoustu dobrých aspektů i těch negativních. První semestr je na FAMU velmi náročný, trávíte ve škole většinou svého volného času. Zvlášť pokud přijdete do Prahy z jiného města a nemáte tam žádné vazby. Víceméně nemáte šanci se seznámit s nikým jiným než s lidmi z FAMU, protože jinde čas netrávíte. A vznikají vztahy velmi blízké. Moje scenáristická dílna je mi bližší než většina lidí, která jsem potkala za čtyři roky studia v Brně, protože co je intimnější než každý týden tři hodiny v kuse si navzájem číst vaše vlastní díla. Na druhou stranu vztahy mimo FAMU se lámou. Nemáte na nikoho čas, pořád se jen omlouváte a kamarádi jsou naštvaní. Cítíte se zle, protože nechce být tím člověkem, co se dostal na prestižní uměleckou školu a na jiné kamarády zapomenete. Ale chcete té škole dát všechno. A bohužel za chvíli zjišťujete, že s lidmi z FAMU, kteří mají stejné problémy a zážitky, si rozumíte víc. Jenže uzavírat se v sociální bublině je chyba. To platí  pro každého člověka a pro umělce podle mě ještě mnohem víc. Je dobré se snažit nenechat se světem FAMU pohltit a bavit se i s lidmi, kteří jsou schopní vše vnímat s nadhledem a říct vám, že pět minut brečet kvůli špatně napsané etudě není normální. A jsou lidé s jinými problémy. Myslím, že v tomto mám výhodu hlavně ve svojí partnerce, která si umí z FAMU udělat legraci a i mi říct, že týden ignorovat moji nejlepší kamarádku, protože musím stříhat, je sprosté.

FAMU je láska. Začít studovat na FAMU je jako začít si vztah s tou nejkrásnější a nejpopulárnější a nejinteligentnější holkou ve vašem okolí. Víte, že s ní chce chodit každý a ona si vybrala zrovna vás. A vy ji milujete. Chcete jí dokázat, že si vybrala správně, že si zasloužíte její lásku a tak pro ni uděláte všechno. Najednou nic co po vás chce, není šílené ani divné ani rozmarné, chce to ona a ona si může žádat všechno. Že vám najednou po začátku semestru zmizí nějaké předměty. No a? To je FAMU? Že je sobota tři ráno a vy jste ještě ve střižně. Milujete ji a pro lásku musíte obětovat i spánek a volný čas. Že píšete test a nikdo vám o něm neřekl. Co už? Ona je rozmarná, ale tím je taky okouzlující a ještě máte náhradní termín. Milovat FAMU je důležité. Jinak ji studovat nemůžete. Jenže když někoho milujete, měli byste se naučit ho kritizovat a snažit se ne měnit ale pomáhat mu se lépe vyvíjet. Já to ještě neumím. Zatím jsem ve stadiu, kdy je pro mě moje láska dokonalá. Ale ono to přijde.

FAMU je svoboda. Čtyři roky jsem studovala něco, co mě nebavilo a nenaplňovalo. Nebylo to zlé, poznala jsem tam spoustu zajímavých lidí a to studium mi hodně rozšířilo obzory a změnilo pohled na svět. Ale nechtěla jsem to dělat. Když jsem se hlásila na FAMU, říkala jsem, že to od toho očekávám jedinou věc a to další tři roky dělat to, co chci, co mě baví, co mě naplňuje a mít u toho podporu od školy. A to jsem dostala. Teď asi nemůže mluvit za všechny katedry, ale na mém oboru scenáristika a dramaturgie jsem zatím zažila velikou svobodu. Ano, samozřejmě, že moje texty prochází kritikou a někdy dost tvrdou, ale nikdo mě nenutí psát věci, co nechci, ale naopak v mém stylu a žánru mě velmi podporují a posunují. To je to, co chci. Zlepšovat se ve psaní filmů. Učit se o filmu nové věci, přemýšlet o něm jinak, vnímat ho jinak a i se ho trochu naučit točit. A přesně to jsem dostala.