pátek 30. prosince 2016

Maluj mi pod kůži

Když mi bylo asi deset let, moje máma mi oznámila, že existuje něco jako tetování a že bych si to někdy mohla dát, až budu dospělá. Třeba motýlka nebo růži na rameno. Já jí řekla, že ani náhodou, protože jsem byla ve věku, kdy jsem už věděla, že když moje máma má nápad při kterém jí září oči, končí to zničením rodinného účtu nebo rozhádáním poloviny příbuzenstva.
Když mi bylo šestnáct objevil jsem Suicide Girls. Kdo neznáte, jedná se o soft porno, kde místo blondýn s umělýma kozama se vysvlékají potetované modrovlásky s umělýma kozama. Když jste ale šestnáctiletá holka z malého města objevující svoji sexualitu je to pro vás nejvíc rebelský a underground projekt, jaký můžete objevit. Tehdy jsem se rozhodla, že se jednoho dne taky stanu Suicide Girl, budu mít barevné vlasy a celá se potetuju. Brala jsem to jako vzdor společnosti a diktátu krásy, ale asi mě spíš přitahovala představ, žě potom budu jen pít alkohol, vysvlékat se a muckat se s dalšíma potetovanýma holkama.
Časem jsem představu toho, že se budu vysvlíkat za peníze, odsunula do pozadí, ale tetování mě stále přitahovalo. Ovšem protože se mi navrátila už zodpovědnost a rozhodla jsem se přistoupit k tetování promyšleně. Že si nechám vytetovat všechny významné filmy, co natočím. Nebo citát od mého oblíbeného režiséra. Něco hlubokého, co mi změnilo život. Asi zhruba tehdy jsem narazila na blog holky, která psala o tom, že by si chtěla nechat vytetovat poníka a já z toho byla hrozně pohoršená. A ještě víc jsem kritizovala lidi, kteří šli do salónu a vybrali si něco z katalogu. Z nějakého standartizovaného katalogu. Nic trapnějšího pro mě nebylo. Možná nošení džínů a opalování se.
Díky sledování nejrůznějších tatérů jsem zjistila, že nápis je stejně málo hipster a umělecký jako obrázek z katalogu. A hlavně jsem začala lehce dospívat (velmi polehounku, ale přece jenom) a především si začala uvědomovat i uměleckou hodnotu obrázků na tělo a zjistila, že spousta tatérů tam tvoří neuvěřitelně nádherná díla. A hodně jich začala sledovat. Konečně jsem se rozhodla vykašlat na nějaký hluboký význam a pochopila, že je to hlavně možnost, aby se vaše kůže stala plátnem pro něco krásného. Stejně jsem ale pořád dost váhala. Zaprvé trpím hrůzou z bolesti a zadruhé jsem spořivá.
Tak jsem jednou v únoru koukala na facebook a najednou tam jedna tatérka z Brna sdílela volný návrh. Noční ulice s kočičkami. A já se asi během dvou vteřin rozhodla. Toto si nechám natetovat. Tak jsem jí napsala a ona na to, že pozítří v devět ráno má volný termín a já že ho beru. Naštěstí jsem měla zrovna našetřené peníze z brigády, tak jsem se je rozhodla utratit. Ten večer jsem strávila obepisováním kamarádek o mém odvážném rozhodnutí a kocháním se nad jejich údivem, pohoršením či obdivem. Druhý večer už to bylo horší a začala jsem malinko váhat. Hlavně jsem pročítala miliardy diskuzí a blogů o tom, zda tetování bolí. Nedozvěděla jsem nic. Taky jsem si zjistila, že bych se měla hodně prospat, nakoupit si sladké pití a přijet k tatérce odpočatá, plná energie a nakrmená. Neusnula jsem skoro  vůbec, snídani nebyla schopná pozřít, začalo sněžit, já se cestou ztratila, promočila si boty a přijela hladová, vyčerpaná a prochřadlá. Přesto to bylo super. Tatérka byla sympatická a nebolelo to skoro vůbec. Tak mám tetování. Stále ho miluji i skoro po roce. A včera jsem se zájmem koukala na obrázek poníka s tím, že by to možná bylo fajn tetování.

Žádné komentáře:

Okomentovat