sobota 14. ledna 2017

Tož rožni to světlo

Narodila jsem se na Slovácku. Nikdy mi nedošlo, jak moc zvláštní oblast to je, než jsem se odtud odstěhovala. Čtyři roky jsem studovala v Brně, což je taky dost svérázné místo a rozhodně mu plánuji věnovat nějaké články a teď žiji necelé čtyři měsíce v Praze. A zjišťuji, že spousta věcích je dost jiných a že už chápu, proč všichni jižní moravu vidí jako nejhumornější kraj. Protože je, ale taky je sladká a roztomilá. Myslím, že svým způsobem se do vás slovácko otiskne modrými květinovými motivy na bílém podkladu a zůstane ve vás, proto je spousta věcí, co mě v Praze udivuje. Například:

- Nikdo neví, co to znamená "rožni"
- Všichni mi říkají, že mám divný přízvuk.
- Pije se tu pivo.
- Je tu hnusné víno.
- Nikdo neví, jaký je jejich lokální kroj.
- Ve tři ráno se tu nezpívají folklorní písničky.
- Dívají se na vás podezřele, když navrhujete slivovici jako léčbu na jakoukoliv nemoc.
- Většina lidí neměla na sobě nikdy kroj.
- Nemají tu hody.
- Když řeknete, že váš otec vyrábí víno, myslí si, vlastní firmu, co vyrábí víno.
- Když řeknete, že váš strýc pálí tajně slivovici, myslí si, že je šéf místní mafiánské buňky.
- Obecně vyrábět doma alkohol není považováno za běžný koníček.
- V noci se krást na náměstí vedlejší vesnice, uřezat jim vysoký kus dřeva s mašlí a ujet s ním, považují za zábavu ze středověku.
- A fakt, že se o tom pak hádají starostové obou vesnic jako o nejvážnějším prohřešku a ponížení, za scénu z nějaké lidové komedie.
- Panák slivovice každé ráno není považován za lékařskou prevenci ale za alkoholismus.

Kostka, šipky a pivo

Přesvědčení, že každá lesba nosí tenisky, kšiltovku, kostkovanou košili, masivní hodinky, hraje florbal a má účes jako Justin Bieber, zůstalo snad už navždy někde v roce 2007 společně s průsvitnými ramínky od podprsenky a emo patkou. Jenže stále lesbická komunita není tak otevřená a tolerantní, jak si myslím, že by se na skupinu, která sama zažívá diskriminaci, hodilo. Ano, záměrně píšu lesbickou, protože diskriminaci bisexuálů v gay komunitě bych ještě chtěla věnovat samostatný článek.
Tady jsou největší stereotypy, s jakými jsem se v lesbické komunitě setkala.

1. feminní lesby nejsou opravdové lesby a jednou vás opustí s mužem.
Tento bod sem zařadila první, protože se mě osobně dotýká. Ani nevím, co na něj říct, protože je to takový nesmysl, že mu podle mě nemůže nikdo věřit, přesto se s ním setkávám celkem často. Nejdřív jsem vůbec nechápala, jak vznikl. Později jsem přišla na to, že některé lesby si myslí, že holky mají dlouhé vlasy a malují se, aby přitahovaly muže. To je nesmysl. Věřte mi, minisukně a červená rtěnka zabírá i na holky, to můžu potvrdit z obou úhlů pohledu.

2. jen lesba, která nikdy nespala s mužem, je opravdová lesba
Znovu se tu setkáváme s pojmem opravdová lesba, který sám o sobě je dost zvrácený. Co je to falešná lesba? Ano, jsou holky, co spaly s mužem a nelíbilo se jim to. Nebo holky, kterým se to líbí, ale můžou se zamilovat jen do ženy. Taky jsou ženy, které milovaly muže i s nimi spaly, ale zamilovaly se do ženy a strávily s ní zbytek života. To všechno je úplně v pohodě a ani jedna z těch holek nemá důvod být pro svoje předchozí zkušenosti ponižována.

3. lesba, kterou přitahují klučičí typy holek, také není opravdová lesba
Toto je pro mě celkem složité téma, protože se musím přiznat, že mě osobně většina butch leseb taky nepřitahuje. Jenže to je tím, že prostě s holkou, která většinu času tráví hraním florbalu a potom popíjením piva s kamarády a hraním šipek v hospodě, si toho nemám moc říct. Ale každého přitahuje někdo jiný. To, že se nějaké holce líbí, že její přítelkyně umí opravit auto a má svaly, ji nedělá míň lesbou. Navíc láska není jen o vzhledu. To, že někdo působí jako kluk, ještě neznamená, že být s ním ve vztahu, je jako chodit s mužem. To vše je neuvěřitelné zjednodušování a strkání lidí do škatulek.

4. butch lesby jsou muži ve vztahu a femme lesby jsou ženy ve vztahu
Neustále se snažit lesbické vztahy vnímat skrze optiku heterosexuálních vztahů je hloupé. Proč by lesba, co má krátké vlasy a nosí pánské trička nemohla být ta, co porodí děti, umí vařit a femme dívka v podpatcíh živitelkou rodiny, pokud jim to oběma takto vyhovuje. Momentálně se i hodně řeší, že butch lesby, které jsou těhotné, bývají často napadané na internetu. To je nechutné a hloupé a ještě mnohem víc mě mrzí, že často jsou atakovány hlavně jinými lesbami. Už tak jsme diskriminovaná skupina. Musíme se diskriminovat navzájem?

5. každá lesba ještě nepotkala toho správného muže
Toto naštěstí není názor, který by pocházel zevnitř komunity, ale většinou spíše od heterosexuálních mužů v mém okolí. Chlapče, pokud si myslíš, že máš penis magický jako HarryPotter hůlku a tím, že ho do holky strčíš, tak ona už nikdy nebude chtít nic jiného, tak ti oznamuji, že jsi už moc starý, abys věřil na pohádky. Víc k tomu nemám co napsat.

6. lesba chce sbalit každou holku, kterou uvidí
Mám spoustu kamarádek, které jsou nádherné ženy a výborně si rozumíme, ale nikdy jsem do nich nebyla zamilovaná. Prostě nepřeskočila jiskra. Jen to, že je někdo žena, nestačí, abych s ní chtěla chodit. Jistěže jsou typy žen, které rády flirtují s každou dívkou, co potkají nebo se ji dokonce snaží dostat do postele. Jenže to je tím, že to mají v povaze a ani bych neřekla, že je jich v lesbické komunitě převaha. Každý čekáme od partnerky něco jiného a vybíráme si ji jinak. Jasněže někdy to je podpořené i zoufalstvím, že žen na ženy je málo a každá asi máme zkušenost, že jsme chodily s nějakou holkou kvůli tomu, že to byla nejbližší další teplá holka v okolí. Ale tyto vztahy málokdy vydrží a většinou se z nich poučíme. Takže pokud máte nějakou lesbu v okolí a jste holka a bojíte se, že vás v noci znásilní, tak buďte v klidu. Je pravděpodobné, že o vás nemá zájem.

neděle 8. ledna 2017

Střední škola není konec světa

V šestnácti jsem měla ráda South Park. Bylo to vtipné, příjemně kontroverzní a zábavně sprosté. Zhruba někdy v té době jsem viděla rozhovor s jejich tvůrci o tom, že nesnášeli střední školu a přáli by si, aby jim někdo řekl, že střední škola není konec světa a nic neznamená a život po ní může být úplně jiný. Já v tom okamžiku byla zrovna ve stavu, kdy to bylo přesně to, co jsem potřebovala slyšet.
Celé studium na gymnáziu bylo dost problematické období v mém životě. Osm let, které bych nechtěla vrátit ani, kdyby mi za to někdo zaplatil. Puberta a škola bývají často hodně romantizovány. První lásky, veliká přátelství a objevování sám sebe. Já na gymnáziu samu sebe především ztratila. Na základní škole jsem byla hodně tvůrčí a nadšené dítě. Milovala jsem tvořit a učit se nové věci. Informace jsem vsakovala jako houba. Škola, kterou jsem studovala, byla považována za celkem prestižní. Tedy jak moc prestižní může škola být na malém okrese na hranicích se Slovenskem. Jenže nástup na gymnázium mě zadupal. To, jak moc mě změnil a jak málo jsem přestala být sama sebou, jsem pochopila, až teprve první rok na vysoké škole, kdy jsem konečně měla možnost se pochopit. Proto jsem se teď, čtyři roky a půl po skončení střední rozhodla vypsat všechny věci, které učitelé rádi tvrdí (nebo aspoň nám tvrdili), a které nejsou pravda.

1. To, kým jste na střední škole, už s vámi zůstane.
Neudržitelný smích. Ne, to absolutně není pravda. Ano, pokud se potřebujete dostat na vysokou, je u nějakých škol důležitý prospěch, ale to je tak všechno. Z mojí bývalé třídy už skoro nikdo nestuduje to, na co nastoupil. Někteří lidé, kteří byli na gymnáziu hvězdy, jsou teď nezaměstnaní a bez vzdělání. Jiní se špatným prospěchem a podceňování jsou ve svých oborech velmi úspěšní.

2. Jak zapadáte do třídního kolektivu určuje, nakolik jste schopní vycházet s lidmi.
Řeknu to rovnou. Já byla totální outsider. Většinou třídy naprosto nesnášený a kamarádek jsem měla minimum. Celých osm let. Dokonce jsem kvůli tomu měla i rozhovor s jednou učitelkou, která mi vytkla, že mě všichni nesnáší, nadávají na mě a ona neví, jak na to reagovat a měla bych se chovat jinak. Ukázka pedagogického umu, opravdu. Ano, jsem introvert, ale potom jsem nikdy neměla problém zapadnout do jakéhokoliv pracovního nebo školního kolektivu a s lidmi umím vycházet výborně. Jenže to, že se nějak náhodně pomixuje třicet lidí a jsou nuceni si hrát na to, že jsou nejlepší přátelé, i když nemají nic společné, je úchylné. Já tím dlouho trpěla, než jsem si našla kamarády mimo školu přes internet. Dodnes mi zůstala ze třídy jedna kamarádka a s nikým jiným si nemám co říct.

3. Vaše známky ukazují váš intelekt.
Tomuto už snad nevěří skoro nikdo. Znalosti, které po nás základní a střední školy chtějí, jsou pouze o učení se informací nazpaměť. Naprosto chybí schopnost učit se s informacemi pracovat, kriticky rozmýšlet, spojovat souvislosti. Samozřejmě že i nějaké memorování znalostí je důležité, něco si prostě člověk musí zapamatovat, ale měl by to být pouze základní kámen, na kterém se teprve bude stavět.

4. Je dobré zapadnout
Víceméně to, co mi dalo gymnázium, je, že je ideální nebýt příliš výrazný člověk, nepouštět se do konfliktů, příliš neprojevovat vlastní názor a nebýt konfrontační. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se tohoto zbavila. Dřív jsem byla schopná vyčnívat především oblečením a zájmy, ovšem schopnost otevřeně projevit svůj názor se podařilo za těch osm let úspěšně pošlapat. Asi to tak není ve všech oborech, ale v umění je důležitý být jiný, osobitý a nebát se. A i v životě jsem zjistila, že je pro mě výrazně jednoduší otevřeně říct, co chci a co si myslím. Neříkám, že to platí vždy, občas člověk musí sklopit uši a něco spolknout. Ale není to vždycky a rozhodně to není cesta k úspěchu.

Možná tento článek zněl trochu hořce. Je to tak, moje vzpomínky na gymnázium jsou poněkud zlé a stále si myslím, že moji osobnost trochu zadupali. Ale hlavně je určený pro lidi v podobné situaci jako jsem byla dřív já. Základní ani střední škola nic neznamenají a pak už to bude jen lepší. Věřte mi.


pátek 6. ledna 2017

Panda cestuje za láskou

Pandy žijí samy kvůli tomu, že spotřebují strašné kvantum bambusu a nemůžou se o něj s nikým dělit. Proto kvůli páření musí urazit mnoho kilometrů za další pandou. Jenže na to jsou často líné a to je jeden z důvodů, proč vymírají. Dlouho jsem si myslela, že jsem taky taková panda. Moc zpovykaná a zpohodlněná na to, abych vyvinula nějakou snahu si někoho najít. Vytváření vztahů mi vždy přišlo hromada práce.
Nejdřív se vám někdo zalíbí, to je jednoduché. To se stane samovolně a taky se mi to stávalo. Jenže pak toho člověka musíte nějak kontaktovat. Už celý proces začíná být složitější. Pokud máte nějakou záminku, proč toho člověka kontaktovat, tak je to fajn. Jenže co když ne? Jak to udělat, abyste zaujmuli, nezněli vlezle a zoufale? A i když máte záminku, jak se k objektu svého zájmu chovat? Flirtování je činnost nacházející se mimo veškeré dimenze toho, co zvládám (asi někde vedle telefonování cizím lidem). Jediná taktika, kterou jsem vymyslela, je se co nejvíce vyptávat na toho druhého. Lidi rádi mluví o sobě a ještě raději cítí, že to někoho zajímá. A já jsem navíc posedlá sbíráním příběhů a dostávání se do lidských duší a osudů, takže je mi tato aktivita přirozená. Jenže tu přichází veliké ale, váš komunikační protějšek začne často očekávat, že se mu začnete svěřovat i vy. V tomto okamžiku u mě dochází k záseku a končím jako přehnaně zvědavý úchyl. A jediné, co mi zůstane je obsesivní stalkování na internetu. Což ze mě dělá ještě mnohem většího zvědavého úchyla. Plán selhává.
Pak jsou tu samozřejmě internetové seznamky. Ty znějí pro pandu, která chce jen ležet a jíst bambus (pizzu v mém případě) velmi lákavě. Hned vidíte nezadané ženy požadované orientace ve vašem okolí. Taky jejich zájmy, jak vypadají a co za typ vztahu hledají. Nějaké chytřejší aplikace vám dokonce vypočítají na kolik procent se k sobě hodíte. Stroje vše ulehčují. Je to skoro jako když uměle oplodňují pandí samice, aby se samec nemusel namáhat. Já jsem se ale upřímně s žádnou ženou z internetu ani nesešla naživo. Vše to umřelo po pár vzkazech. Možná existuje i něco jako klávesnicová chemie, kdy to prostě mezi vámi zajiskří. Nebo jsem byla moc líná se snažit ty ženy poznávat.
Každopádně teď mám vztah a pravidelně cestuji několik kilometrů za pářením. A nepřijde mi to jako zbytečná námaha. Přijde mi to skvělé a každá cesta mě baví. Taky se musím každé ráno a večer dopovat prášky na alergii, protože kočky mojí přítelkyně mi dělají peklo. Je mi to ale jedno. Prášky zaberou, kočky jsou roztomilé a pak je to skvělé. Někdy je to taky psychicky hodně náročné, protože zvládnout vztah dvou psychicky nemocných lidí je občas boj. Stejně ale klidně strávím hodiny a hodiny probíráním našich vzájemných problémů, abychom vše vykomunikovaly.
Možná jsem jen potkala správnou pandu. Každopádně jsem došla k názoru, když to vypadá, že ani pandy nevymřou, tak dokážu mít vztah i já.

neděle 1. ledna 2017

Jak plavat v moři písmenek

Píšu. Čtyři roky jsem studovala žurnalistiku, teď studuji scenáristiku, takže je to částečně i moje povinnost. Píšu taky povídky. Někdy kolem dvanáctého roku jsem zkoušela i básně, ale toto temné období mého života jsem zahrabala společně s černými krajkovými návleky na ruce. Nejsem se svým psaním spokojená. Těší mě víc než dřív, ale obecně je to hlavní zdroj veškerých mých životních krizí a pochybností. Stejně to je ale věc, kterou chci dělat celý svůj život. Viním za to vrozené dědičné rodinné šílenství a sklony k sebedestrukci.
Každopádně píšu a zároveň to i studuji. Přesto ale nevěřím tomu, že psaní se dá naučit. Ano, člověk se jako spisovatel vyvíjí a zlepšuje, ale většinu té práce musí udělat sám. Ovšem asi jsem v této víře sama, protože čím dál častěji narážím na internetu na různé texty o tom, jak správně psát. Jak psát postavy, jak psát děj, jak psát dialogy. Všechny ty články jsou plné rad, které jsou zaručené a vedou k lepšímu příběhu. Přečetla jsem takový textů kvanta a spousta z nich zní i logicky. Jenže často, když se zamyslíte potom nad známými a vynikajícími spisovateli, spoustu těchto pouček naprosto porušují. Čím to je? Možná tím, že napsat příběh není jako postavit skříň. Neexistuje zaručený návod a postup. I když se budete držet všech rad, nikdo vám nezaručí, že napíšete dobrý příběh. a zároveň můžete všechno porušit a napsat výbornou věc.
Někdy to je dost smutné. Přečtete si všechny tyto návody a poučky, které zní logicky a rozumně. Jsou jako vor v nejistých vlnách spisovatelského života. Dávají vám záchytné lano, že přece jen existuje něco, čím jde poměřit, zda je váš příběh dobrý, čeho se chytnout při psaní. Ale ono to tak není. Naopak vám můžou často vzít váš osobitý styl a přístup.
Čímž zase nechci říct, že je dobré se uzavřít před světem, nedávat svoje věci někomu číst a myslet si, že jsem geniální. Je dobré dávat svoje povídky číst lidem. A poslouchat je. Normální čtenáře. Ony ty reakce jsou někdy obyčejné "Jo, líbí se mi to." a "No, trochu mě to nudilo.". Neřeknou vám, co konkrétně zlepšit a to může být dost frustrující. Ale je to upřímné. Opravdový pocit nezainteresovaného člověka z vašeho textu je často stokrát hodnotnější než dvou stránkový text o tvorbě postavy.
 Psát je jako žít. Vlastně to není ani tolik metafora, protože vy žijete příběh vašich postav. A stejně jako lidské charaktery a životní příběhy se neřídí žádným předem určeným řádem a osnovou, tak se neřídí ani ty fiktivní. A psaní je frustrující profese. Nejasná ve které se nikdy nedozvíte, jestli ji umíte nebo ne. Na druhou stranu ale je tato neohraničenost pravidel a nejasnost úspěchu neuvěřitelně osvobozující. V literatuře si můžete dovolit všechno. A taky byste měli. Aspoň zkusit. Co že už jste přečetli sto textů o tom, že takto se příběh nestaví, že máte moc dlouhou expozici. Cítíte to tak? Napište to tak. Třeba zjistíte, že to byla blbost a všechny to nudí. Ale něco nového se naučíte.

20 zajímavých faktů o mně

Stejně jako jsem napsala 20 zajímavých faktů o své přítelkyni, rozhodla jsem se napsat dvacet zajímavých faktů i o sobě, protože se nudím, nechce se mi psát závažnější téma a je to můj blog, tak co.

1. Vím hodně zajímavých faktů o pandách. Hodně.

2. Ráda koukám na kriminalistické dokumenty. Pevně věřím, že mám v sobě potenciál se stát geniálním vyšetřovatelem nebo zločincem.

3. Mám hodně ráda přehnaně roztomilé věci. Jako...opravdu...přehnaně.

4. Osmdesát pět procent mého oblečení je černého.

5. Všichni moji spolubydlící jsou gayové. 

6. Nosím boty na podpatku každý den. Ano, bolí to. Ano, zničí mi to nohy. Proč to dělám? Nevím.

7. Můj největší cestovatelský sen je Čína, protože ve dvanácti jsem se zamilovala do staré čínské ságy, kterou jsem vyhrabala u nás v knihovně, přečetla všechny čtyři extrémně tlusté díly a od té doby toužím do Číny jet.

8. Miluji obskurní reality show. Čím úchylnější s větším drama a divnějšími lidmi, tím lepší. 

9. Hrozně ráda vařím a ještě raději peču. Mám ráda komplikovaná jídla, co mi zaberou hodně času. Je to pro mě jeden z nejlepších způsobů relaxace. 

10. Bojím se aut. Zásadně přecházím na semaforu na zelenou a po přechodech. Nerada to nazývám fóbií, protože to je iracionální strach, zatímco já si myslím, že můj strach z aut dokazuje, že jsem plně příčetná.

11. Dlouhou dobu jsem sbírala porcelánové panenky.

12. Mám jedny kalhoty a jedny kraťasy. Jinak nosím výhradně šaty a sukně.

13. V pubertě jsem trpěla s astma, ale moje žena a škola ze mě dělají kuřáky, i když vím, že bych neměla.

14. Taky mám alergii na kočky a pobyt u mojí ženy mezi kvantem koček, které se ještě chtějí mazlit, je někdy celkem krutý.

15. Ráda poslouchám k-pop. Jo, je to hrozné. Ale taky super.

16. Moje nejoblíbenější jídla jsou bramborový salát a wafle.

17. Nejdůležitější člen celé naší rodiny je pes.

18. Moje největší hrdinka je Wonder Woman. Jediné, co jí vyčítám je, že opustila svět plný žen a dobrovolně šla do světa "mužů", to nemohla být příčetná.

19. Hrozně bych chtěla být zrzka, ale červená barva mi na vlasech vůbec nedrží.

20. Jako dítěti mě hrozně vadilo, že mi rodiče dali takové obyčejné jméno a chtěla jsem se jmenovat Athéna nebo Tamara.