neděle 1. ledna 2017

Jak plavat v moři písmenek

Píšu. Čtyři roky jsem studovala žurnalistiku, teď studuji scenáristiku, takže je to částečně i moje povinnost. Píšu taky povídky. Někdy kolem dvanáctého roku jsem zkoušela i básně, ale toto temné období mého života jsem zahrabala společně s černými krajkovými návleky na ruce. Nejsem se svým psaním spokojená. Těší mě víc než dřív, ale obecně je to hlavní zdroj veškerých mých životních krizí a pochybností. Stejně to je ale věc, kterou chci dělat celý svůj život. Viním za to vrozené dědičné rodinné šílenství a sklony k sebedestrukci.
Každopádně píšu a zároveň to i studuji. Přesto ale nevěřím tomu, že psaní se dá naučit. Ano, člověk se jako spisovatel vyvíjí a zlepšuje, ale většinu té práce musí udělat sám. Ovšem asi jsem v této víře sama, protože čím dál častěji narážím na internetu na různé texty o tom, jak správně psát. Jak psát postavy, jak psát děj, jak psát dialogy. Všechny ty články jsou plné rad, které jsou zaručené a vedou k lepšímu příběhu. Přečetla jsem takový textů kvanta a spousta z nich zní i logicky. Jenže často, když se zamyslíte potom nad známými a vynikajícími spisovateli, spoustu těchto pouček naprosto porušují. Čím to je? Možná tím, že napsat příběh není jako postavit skříň. Neexistuje zaručený návod a postup. I když se budete držet všech rad, nikdo vám nezaručí, že napíšete dobrý příběh. a zároveň můžete všechno porušit a napsat výbornou věc.
Někdy to je dost smutné. Přečtete si všechny tyto návody a poučky, které zní logicky a rozumně. Jsou jako vor v nejistých vlnách spisovatelského života. Dávají vám záchytné lano, že přece jen existuje něco, čím jde poměřit, zda je váš příběh dobrý, čeho se chytnout při psaní. Ale ono to tak není. Naopak vám můžou často vzít váš osobitý styl a přístup.
Čímž zase nechci říct, že je dobré se uzavřít před světem, nedávat svoje věci někomu číst a myslet si, že jsem geniální. Je dobré dávat svoje povídky číst lidem. A poslouchat je. Normální čtenáře. Ony ty reakce jsou někdy obyčejné "Jo, líbí se mi to." a "No, trochu mě to nudilo.". Neřeknou vám, co konkrétně zlepšit a to může být dost frustrující. Ale je to upřímné. Opravdový pocit nezainteresovaného člověka z vašeho textu je často stokrát hodnotnější než dvou stránkový text o tvorbě postavy.
 Psát je jako žít. Vlastně to není ani tolik metafora, protože vy žijete příběh vašich postav. A stejně jako lidské charaktery a životní příběhy se neřídí žádným předem určeným řádem a osnovou, tak se neřídí ani ty fiktivní. A psaní je frustrující profese. Nejasná ve které se nikdy nedozvíte, jestli ji umíte nebo ne. Na druhou stranu ale je tato neohraničenost pravidel a nejasnost úspěchu neuvěřitelně osvobozující. V literatuře si můžete dovolit všechno. A taky byste měli. Aspoň zkusit. Co že už jste přečetli sto textů o tom, že takto se příběh nestaví, že máte moc dlouhou expozici. Cítíte to tak? Napište to tak. Třeba zjistíte, že to byla blbost a všechny to nudí. Ale něco nového se naučíte.

Žádné komentáře:

Okomentovat